MichaelJacksonweb.cz

Michael Jackson forever! Michael Jackson forever! Michael Jackson forever! Michael Jackson forever!

Encyklopedie » Fans reportáže kolem Michaela Jacksona » Berlín 2002

Berlín 2002

Autor: BabyLove

20/11/2002
Do Berlína jsme dorazily velmi brzo ráno. Byly jsme čtyři holky - já, Sirrael, Dáša a FanMJJ. Po rychlém občerstvení v McDonaldu jsme se rozhodly najít Michaelův hotel, přestože jsme neměly nejmenší tušení jak. Němci se ale nakonec ukázali jako milí a starostliví lidé, vždy připraveni pomoci zahraničním turistům, a tak jsme se dostali k MJ hotelu asi za hodinu. Ve 4 hodiny ráno už jsme stály pod jeho oknem a toužebně vzhlížely nahoru v domnění, že by náš idol možná mohl vykouknout. Překvapilo mě, v jak nádherném prostředí byl jeho hotel Adlon (Kempinski). Bylo to až nepopsatelně krásné - svítily hvězdy, měsíc, celý hotel, celá cesta olemovaná světly a vedle hotelu nádherně osvětlená Brandenburgerská brána. Nikdo nikde, jen pár policistů přešlapovalo na druhé straně chodníku a vedle nás stály 4 děvčata, které před MJ hotelem i přespávaly. To pro nás bylo nepochopitelné, protože bylo asi -10 stupňů a třásly jsme se jako osiky. Všude bylo úžasné ticho. Prostě nádhera. Stály jsme tam asi hodinu, povídaly si s holkama z Německa a Holandska, a když začalo jet metro (metro nejezdí od 1 do 5 v noci), vydaly jsme se najít náš hostel. Ten nás také příjemně překvapil. Byl to útulný, tichý, barevně vymalovaný hostel s příjemnou atmosférou a pěknými pokoji. Tam jsme hned dostaly pokoj (jaké překvapení, že jsme nemusely čekat až do poledne!) a rozhodly se vyjít ven, až když vyjde slunce, protože jsme očekávaly, že se oteplí.

Po desáté hodině už jsme opět stepovaly před MJ hotelem, kde už byly zástupy fanoušků, které se neustále zvětšovaly. Kolem poledne to dokonce vypadalo, že Michael vyjde ven, protože hotelová ochranka rozestavila zátarasy a přijela policejní garda, ale po několikahodinovém čekání nám někdo řekl, že Michael nepřijde. Byly jsme zklamané, zmrzlé, ale ne na dlouho. Později jsme se dozvěděli, že Michael odjel nepozorovaně do ZOO. Někteří fanoušci to věděli, ale jak jsem zjistila,  existuje pravidlo "kdo něco ví, nic nepoví, protože teď kamarádi nejsou kamarádi, ale nepřátelé".

Překvapilo mě, kolik bylo všude novinářů. Paparazzi kam se podíváš. Já osobně jsem ten den dala asi 2 rozhodvory pro RTL a ještě pro nějakou jinou televizní stanici a stihla se trošku spřátelit s reportérkou CNN.

V podvečer Michael poprvé vykouknul z okna. Nejprve jen rozhrnul záclonu a zamával, ale i za to si vysloužil obrovský pokřik. Rozklepaly se mi kolena. Pamatuju si, že jsem si říkala, že to za to celodenní čekání v zimě stojí, vidět ho jen za záclonou. Už jen ten pocit, že je Mike nějakých 10 metrů vzdušnou čarou ode mě, mě zahříval. To ovšem nebylo vše. Michael po chvilce otevřel svůj balkón a začal si s námi hrát jako kočka s myší. Nejdřív vylezl na balkón a díval se na Brandenburgerskou bránu a pak jakoby náhodou otočil hlavou na nás a v jeho tváři se objevil výraz překvapení. Něco jako oh surprise, vy jste taky taky? Jako by nás neslyšel několik hodin skandovat jeho jméno! Začal se smát. Bylo to nádherné. Všichni křičeli o život a mě už taky pomalu povoloval hlas. Michael se opřel o balkón a viditelně si vychutnával to pozdvižení. Fanoušci šíleli, foťáky paparazziů šlehaly jak o život a náhodní turisté se v šoku zastavovali. Nádherný pohled. Já jsem začala skákat a mávat mu. Křičela jsem, ale v tom hluku mě nemohl slyšet. Ale uviděl mě. Podíval se přímo na mě a zamával mi. V tu chvíli jsme myslela, že umřu. Byl tak sladký! Pak zašel dovnitř a vrátil se se svým synem, který nám taky zamával. Pak nám ukázal i svou dceru a nakonec oba. Nevím, jak dlouho si s námi takto hrál, ale najednou mi vůbec nebyla zima, nebolelo mě rameno a cítila jsem se naprosto šťastná.

Zaujalo mě, jak energické pohyby Michael má. Jako by to ani nebyl člověk. Jak nádherný může být jeho pohyb ruky, když jí hýbe do rytmu "Michael rocks, Sony sucks". Jak úžasně uvolněně se smál. Říkala jsem si, jaký asi může být pohled na ty stovky fanoušků pod okny, kteří se můžou radostí zbláznit, když ho jen zahlédnou za záclonou. On si to viditelně užíval. Ukazoval nám různá gesta, posílal vzdušné polibky a jen se smál.

Pak tu byl ještě jeden zajímavý okamžik. A to moderátorka jedné bulvární televize, která vždycky říká o Mikovi velmi nepěkné věci. Vyšla z hotelu a v tom okamžiku se na ní vrhl celý dav, posílal ji do prdele. Málem nedošla do svojeho auta. Myslím, že to pro ni musel být otřesný zážitek. Ale to má za to, že si něco začíná s těmi nejoddanějšími fanoušky na světě. Mám dojem, že na její hlavě přistálo mnoho rajčat. Pak už byl dav tak rozvášněný, že fanoušci vyskakovali na všechny reportéry, kteří se stáhli dozadu.

Michael se pak ještě několikrát objevil v okně, zvlášť, když jsme skandovali "Terminate Motolla" a "Fuck the press". To se mu evidentně moc líbilo. Vyšel i s plakátem, na kterém bylo napsáno "Burn all tabloids". Nakonec nám poslal pizzy, a tak se fanoušci i najedli a vyhodil z okna vlaštovku, ale nevím co na ni napsal, protože se o to strhla velká bitka. Pozdě večer Michael vyhazoval z okna popsané prostěradla se vzkazy fanouškům, jablka a pomeranče ... je prostě vtipálek.
Ten den jsme se v Berlíně potkaly i s kluky - Michalem a Standou.

Večer jsme se dali dohromady s německými fanoušky a společně jeli na párty "Michael Jackson rocks  Berlin". Objevovaly se nějaké zprávy, že by tam měl Michael být, tak jsme si to nemohli nechat ujít. Michael ale na konec nepřišel. Byly jsme smutné a to se ještě znásobilo tím, že MJJfan ukradli peněženku a všechny peníze. Vrátili jsme se zpátky k hotelu, to už byla noc.


21/11/2002
Ráno jsme se vydatně nasnídaly, protože jsme věděly, že tohle je jediné jídlo, které za ten den uvidíme. Cestou k MJ hotelu jsme si koupily noviny. Bylo těžké vybrat nějaké, kde nevykreslovali Mika jako šílence, který zabíjí své děti. Do tohoto tématu se nebudu dále pouštět, protože jsem na vlastní oči viděla, že Michael je ten nejskvělejší táta.

V novinách se psalo, že Michael by ten den měl jet na nějaký zámek Schloss Sanssussi. S klukama jsme se dohodli, že tam pojedeme taky.

Trvalo asi hodinu, než jsme se tam dostali. Bylo tam plno reportérů a nějací fanoušci, ale Michael nikde. Ten den Michael nepřijel. Byli jsme smutní, ale nedalo se nic dělat. Alespoň jsme si prohlídli nějakou památku a pokecali s reportéry. Jejich práce je šílená. Čekají celý den na Michaela a když nepřijde, nejsou peníze. Ten den mě poprvé napadlo, že takoví fotografové vůbec nemůžou za to, jak Michaela tisk očerňuje. Oni ho jen vyfotí a fotky prodají novinám. Není jejich vinou, co k tomu v novinách napíšou. Fanoušci by se měli naučit rozlišovat reportéry a paparazzi.

Vrátili jsme se zpět k hotelu a MJJfan, která s námi nejela, nám řekla, že jsme o nic nepřišli. Michael za celý den nevylezl z hotelu, jen párkrát zamával přes záclonu. Ale jeho děti byly skvělé. Roztahovaly záclony a snažily se na nás podívat, ale nedosáhly až na okno, takže jsme mohli vidět jen 2 vršky hlav - jednu s copánky. Velmi úsměvné. Když je pak Michael vyzdvihl, mávaly nám jak o život. Jsou to opravdu nádherné děti. Jsou si neuvěřitelně podobné.

Teď mě napadlo, že bych se měla zmínit i o Starbuck coffee, které nám několikrát zachránilo život. Byla to kavárna naproti MJ hotelu, ze které šly skvěle vidět jeho okna a bylo tam teplo. Ten den taky někdo zavolal do hotelu Adlon a řekl, že je v Michaelově pokoji bomba. Začali vyklízet hotel, ale Michael nakonec nevyšel.

Kolem sedmé jsme se rozjeli k hotelu Estrel, kde se pořádaly ceny Bambi. To, co jsme zažili tady, se dá nazvat tou největší možnou smůlou. Naše metro nezastavilo na plánované zastávce, a tak jsme se museli vrátit o zastávku zpátky. Tyhle minuty se nám ale staly osudné. Když jsme dorazili na most, který vedl k hotelu, slyšeli jsme hrozný křik a viděli blesky fotoaparátů. V hlavě mi jen mihlo: Michael! Všichni jsme se rozběhli tak rychle, že kdyby nám to počítali, nejspíš by padl světový rekord. Ani si nepamatuju, jak jsem se přes ten most dostala, jen si pamatuju, že mě málem porazily 2 auta. Když jsme doběhli k hotelu, viděli jsme Michaela, jak se prochází kolem fanoušků, kteří byli v prvním patře za zátarasy, podepisuje se jim, bere si dárky. Dělily nás jen schody, ale na schodech bylo plno bodyguardů a ti ani nechtěli slyšet o tom, že bysme na ně vstoupili. Snažila jsem se tam dostat všemi možnými způsoby, prosila jsem, křičela. Michalovi se dokonce podařilo z druhé strany obelstít ochranku a skoro tam doběhnout, ale chytli ho. Byla jsem tak ZOUFALÁ. Viděla jsem hlavu Michaela, slyšela jsem křik všech těch lidí a měla jsem ho na dosah ruky. Přišli jsme ale pozdě. Fanoušky, kteří přišli brzo, nahnali za zátarasy a pustili za Michaelem. Ostatní měli smůlu. Byly to hrozné chvíle. Cítila jsem se tak zoufale a bezmocně, jako kdyby mi někdo zavřel rodinu do koncentráku a já se k nim nemohla dostat. Hrozné. Chtělo se mi brečet, ale na to jsem neměla sílu. Za chvíli Michael vešel dovnitř a byl konec. Fanoušci sešli dolů. Někteří brečeli, že se ho dotkli, další brečeli zoufalstvím. Já brečím až teď, když tohle píšu, protože mi až teď došlo, jakou šanci jsem propásla. Mohla jsem se ho dotknout. To je věc, o které celý život sním.

Smutní jsme se odebrali zpět k MJ hotelu a rozhodli se počkat, než přijede zpátky. Tentokrát jsme ale stáli u vchodu z garáží, kde Michael vždy opouštěl hotel. Po asi 3 hodinách Mike přijel. Nebyl to ale hezký pohled. Jeho auto bylo obklopeno auty s bodyguardy. Fanoušci oblehli jeho auto, křičeli a nepustili ho vjet dovnitř. Trvalo to několik minut. Přijely policejní gardy, všichni troubili, fanoušci končili na zemi a mě z toho bylo do breku. Tohle Michael zažívá každý den. Kdyby nebyl v autě, fanoušci by ho zabili. Co na tom, že je žene láska? Každý by se ho chtěl dotknout, nehledě na tom, že mu ublíží. Chtělo se mi křičet přestaňte, pusťte ho už dovnitř! Jaký v tu chvíli musel mít strach! Kdo se pak diví, že má Michael strach vycházet z domu. Bylo mi ho tak líto. Bylo mi líto jeho nádherných dětí. Chtěla jsem ho vzít do náruče a říct, že tohle už se NIKDY nestane, ale i přesto jsem nemohla zpustit oči z jeho auta v naději, že ho uvidím. Tohle bylo opravdu strašně smutné. Tohle bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, v jakém je Michael neustále nebezpečí. Copak si ti lidé opravdu mysleli, že stáhne okýnko a řekne jim "hi", když mu stovky lidi obléhají auto a skáčou po něm?

Vrátily jsme se před Michaelovo okno a modlily se, aby měl Michael dobrou náladu. Měl.

Už za 5 minut vylezl na balkón a já málem dostala infarkt. Vypadal nádherně. Ne, nemyslím nádherně jako obvykle. Myslím jinak nádherně. Nejde to popsat. Měl perfektní náladu i přesto, co se před chvílemi stalo u garáží. Ukazoval nám svoji cenu, dělal pyšné pózy a pak se smál sám sobě. Mával nám. Křičeli jsme, že mu gratulujeme a on nám děkoval. Měla jsem slzy v očích. Tenhle člověk může prožít naprosto všechno a stále má úsměv na tváři a jeho oči srší energií. Vypadal božsky. Černé oblečení úzce kopírovalo jeho postavu, na krku měl velkou brož, která se v noci leskla a odrážela od všech světel kolem, jeho vlasy, gesta, pohyby. V tu chvíli jsem zapomněla, co se ten den stalo. Byla jsem naprosto vděčná za tyhle okamžiky, kdy se na něj můžu dívat, být mu takhle blízko a vychutnávat si jeho radost. Ještě nám ukázal své děti, pak opět svou cenu. V tuhle dobu už tu nebyli žádní novináři, takže ukázal své děti bez šátků na tvářích. Křičela jsem i bez hlasu, skákala, prostě si to užívala. Chvílemi jsem jen tak stála a vychutnávala si tu nádheru. Brečela jsem. Ano, tehdy poprvé. Uvědomila jsem si, jak hrozně moc toho muže miluju. Uvědomila jsem si, že on je jeden z mála důvodů, pro které žiju.

Michael s námi komunikoval dlouhou dobu, z okna dokonce vykoukla i Karen. Budu jí muset napsat a pogratulovat, protože jsem si jistá, že to ona přinutila Michaela obléct si to, co na sobě měl a učesat se takto. To ona mu určitě řekla "Vezmi si na oči brýle na čtení a tví fanoušci se zblázní". Měla naprostou pravdu.

Po tom jsme jely šťastné do hotelu. A spaly. Mě se před spaním v mysli motaly názvy stanic metra a pak se mi pořád zmateně zdálo o Michaelovi. Ten den jsem se naprosto psychicky vyčerpala. Od pocitu naprosté bezmocnosti k pocitu naprostého štěstí. Mám pocit, že bych na toto téma už mohla napsat esej.

22/11/2002
Pátek ráno byl den našeho odjezdu, ale odjížděli jsme až v noci, takže jsme měli ještě celý den. K hotelu jsme tentokrát přijely už po desáté, protože jsme si myslely, že má ten den Michael odjez. Jeho bodyguard Mike nám ale řekl, že odjíždí až zítra.

Hned ráno se stalo něco, na co nezapomenu. Dáša a Sirrael se šly ohřát do Starbuck coffee a já s FanMJJ jsme zůstaly pod MJ oknem. Všichni fanoušci jsme tam udělali kruh - jeden velký a jeden menší uvnitř. Mohlo nás být tak 50. Chytli jsme se za ruce, chodili dokola a zpívali písničku Cry. Pak jsme se zastavili a tleskali do rytmu. Nevadilo nám, že si nás turisti fotí jako atrakci, že nás všechny kamery snímají snad ze všech úhlů, bylo nám prostě dobře. Pak jsme ještě zpívali Heal the world a We are the world. Bylo to nádherné. Dívali se na nás i hosté z hotelu. Michael ale v hotelu nebyl, takže nás nemohl vidět. My to ale nedělali pro něj - dělali jsme to pro sebe. A bylo to úžasné. Zněli jsme jako nějaký profesionální sbor a cítili jsme takovou soudržnost!

Ten den jsem mi kamarádka Jacqueline řekla, že ji ukradli obraz. Jacqueline je přes své francouzské jméno Němka a krásně maluje. Namalovala mu nádherný obraz, fakt úžasný. Tak krásný obraz Michaela jsem snad neviděla. Viděla jsem jich dost, ale tenhle měl duši! Den předtím se ji podařilo dostat se na Bambi awards k Michaelovi (stihla to) a ten se ji na ten obraz podepsal. Byla šťastná a chtěla mu ten obraz ještě věnoval, ale někdo jí ho ukradl. Musela to být velká rána. Obrovská ztráta. Řekla jsem ji, ať se nevzdává, že nádherně maluje a příště její snahu Michael jistě ocení osobně, protože ona nemá konkurenci. Byla tak smutná a já byla kvůli ní smutná taky. Všechno není jen bílé a černé. Existují i rozličné odstíny šedi.

Michael se ale celý den skoro neobjevil. Objevil se až potom, co odjel Michal, Standa a FanMJJ. Vrátil se z nějaké obchodní večeře a mával nám z okna. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Hned potom sešel šéf jeho ochranky dolů k nám a poprosil nás, abychom se zklidnili, protože Michael brzy ráno v sobotu odlétá a rád by se ještě s dětmi vyspal. Taky dodal, že nám Michael děkuje za všechnu lásku, kterou jsme mu prokázali, a že nás miluje. Hned nato začal vybírat dárky pro Michaela. Smůla, že tu nebyla MJJfan, mohla by Michaelovi poslat svůj scénář, který napsala.

Zůstali jsme u hotelu až do večera a vychutnávali si jen tu atmosféru. Pak jsme se rozloučili a odešli.

Ještě naposledy jsem si stoupla pod Michaelovo okno, kde už spal (na druhý den vstával kolem třetí ráno) a v duchu pronesla svoji řeč k němu. Zase jsem ho opouštěla. Zase jsem brečela. Ale i přesto jsem mu děkovala, za všechno to štěstí, které do mého života vnáší. Za všechnu tu lásku, kterou jsem kvůli němu schopná cítit. Tohleto nejde vyjádřit slovy. Tohle je prostě Michael Jackson.

Tahle cesta mi pomohla si mnoho věcí uvědomit.
Uvědomila jsem si, jak musí být Michael osamělý. Vždyť ani nemůže vystrčit hlavu ze svého pokoje, aniž by na něho někdo neskočil! A taky jsem si naprosto zřetelně uvědomovala, v jakém je nebezpečí. Pokaždé, když se svým bezelstným úsměvem vyšel na balkón, někdo ho mohl zastřelit. Bylo by to tak zatraceně lehké.

Když řekl, že jeho děti jsou to jediné, co má opravdu hodnotu, měl pravdu. Co pro něj znamenají peníze, když nemůže jet v pohodě na ostrovy v Jižním Pacifiku a tam si je pořádně užít. Co pro něj znamenají stovky jeho cen, když kvůli nim musel udělat ve sklepě sklad? Co pro něj znamenají všichni ti rádoby přátelé, kteří jen čekají na chvíli, kdy z něj můžou jen vytlouci peníze? Co pro něj znamená sláva, když ho každý den očerňují v tisku kvůli věcem, které nemůže ovlivnit? Co má vlastně Michael Jackson? Jeho děti. Pohled v jeho očích, když objímal svého syna, mi zůstane v paměti navždycky. Vložil do svých dětí všechnu svou lásku, důvěru a přátelství. Jak Michael řekl, kdyby nebylo jeho dětí, už by tu nebyl.

Michael nežije konvenčně, nechodí do supermarketů nakupovat, nejezdí do práce, nemá s okolním světem spojení. A my po něm chceme, aby chápal konvence? Žije celé dny zavřený ve svém vysněném světě, kde neexistuje nenávist a závist a pak vyjde ven a na předních stránkách se objevují titulky jako "Michael Jackson málem zabil své dítě" nebo "Jacko se naprosto zbláznil". Lidé mají asi v genech odsuzovat věci, které nechápou nebo kterým nerozumí. Kdyby žil v dnešní době Mozart, dopadl by nejspíš kvůli svým výstřelkům ještě hůře.

Myslím, že jednou si lidé v dějepisných knihách přečtou o Michaelovi jako o géniovi své doby, který rád provokoval, i když to nedělal záměrně. Copak víme, jak vypadal Mácha nebo Balzac? Ne. Známe jen jeho díla a je nám naprosto jedno, jestli měl 3 manželky nebo 4 manželky. Jestli mu padal nos nebo ucho. Znají jen jejich díla a obdivují je. Pak teprve Michael dojde zadostiučinění. Lidé pokládají Michaela za blázna, ale kde je hranice bláznovství? Michael od svých 5 let zpíval ve stryptýzových barech a vy se divíte, že není normální? Naopak, já se divím, že zůstal takto normální. Proboha, proč se ho lidi nesnaží pochopit, než ho odsoudí?

Mám taky pocit, že Michael o mnoha důležitých věcech, které se kolem něho dějí, vůbec neví. Je naprosto neinformovaný. Jako třeba ta párty. Michael o ni vůbec nevěděl, i když oficiální německý fanklub potvrdil, že tam půjde. Někdy mi připadá, že je jako loutka v rukách lidí, kteří z něj chtějí co nejvíc vytěžit. Také neví, jak se věci mají. Když Michael řekne svým bodyguardům, ať mu přivedou nějaké fanoušky, bodyguardi mu přivedou ty fanoušky, které znají a všichni ostatní nemají šanci. Tak je to vždycky. Kdo už se s Michaelem setkal, setkává se s ním znova a znova a ostatní fanoušci, kteří jezdí za Michaelem roky a roky a nemají žádné známé, se k němu dostanou jen ztěží. Jistě, můžete udělat ten největší a nejkrásnější banner a doufat, že si ho Michael všimne a bude ho chtít. Většinou to ale dopadne tak, že si pro ten plakát někdo přijde a vy zůstanete stát venku. Jedinou možností je nasadit ostré lokty.

Štve mě, že se lidé vůbec pozastavují nad tím, proč Michael své děti přikrývá dekou, když se objeví na veřejnosti. Každému přece musí dojít, že je to pro jejich bezpečí. Jeho syn začne v září chodit do školy a určitě by se našlo plno bláznů, kteří by ho chtěli unést nebo mu ublížit jen kvůli tomu, jakého má otce. Když ale veřejnost neví, jak vypadá, je v bezpečí. Tohle je podle mě naprosto jasné a nevadí mi, že ještě nikdy nikdo nevyfotil jeho dceru.

Taky jsem si uvědomila, že není normální někoho milovat tak, jako já miluju jeho. V tom případě ale nechci být normální.

Hmm, to je asi vše. Doufám, že jsem napsala vše, co jsem chtěla a taky doufám, že v těch vzpomínkách nemám guláš. Tohle ještě jistě nebude konečná verze. Keep Michaeling. BabyLove.

 



Autor: Dáša

Vlastně jsme se s holkami rozhodli na poslední chvíli, že pojedeme do Berlina za Michaelem Jacksonem. Cítili jsme, že to je naše životní šance setkat se s tímto polobohem! Nerada bych teď popisovala všechny naše zážitky, nejen proto, že jich bylo opravdu hodně, ale také proto, že všechny zážitky dohromady jsou pro mě velmi nudné ve srovnání s pocity, které ve mně tento muž vyvolal. Nepodařilo se mi dotknout se ho nebo se mu podívat do očí. Tak blízko jsem se k němu skutečně nedostala. Štěstí nám vyloženě nepřálo a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Vidět ho na pár okamžiků jen na balkoně třetího patra jeho hotelu mi stálo za cestu do Berlína. V moment, kdy se objeví, cítíte ho každým pórem svého těla. Je jako slunce v pravé poledne na rozpálené letní obloze, které vám oslňuje oči a pálí vás po celém těle. Podle pocitů, které ve vás vyvolává byste řekli, že to musí být k vám ten nejbližší objekt, že se vás snad musí přímo dotýkat po celém těle a přesto je to ta nejnedosažitelnější a nejneuchopitelnější věc na světě! Cítíte jeho energii, vnímáte každé jeho gesto. Najednou jako byste se ocitli v úplně jiném světě. Nespustíte z něj oči. Je překrásný, vysoký, půvabný, okouzlující, hravý, plný života, nesmělý. Marně hledáte slova a ty co nacházíte přesto zdá se nejsou dost výstižné. Všichni a všechno ostatní najednou působí velmi nudným a všedním dojmem a vy i po několika dnech po návratu domů zjistíte, že v sobě neustále dusíte zoufalé MIIIIIIIIICCCCCCHHHHHHHAAAAAAAAEEEEEEEEELLLLLLLLLLLLLLLL!!!!!!!!!

 

Autor: Kate


Reportáž z Berlína jsem chtěla napsat v každém případě. Poté co jsem si včera přečetla jisté odezvy mě těší, že můžu objasnit i pár maličkostí.

Když jsem se dozvěděla, že by měl Michael přijet do Německa, věděla jsem, že ho musím následovat, jelikož se po dlouhé době objevil v Evropě (nepočítáme-li Londýn) a věřte mi, tuhle cestu, peníze na ní, jsem si doslova vyřvala. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že se vše podaří, ale stalo se. Z Ostravy jsme autobusem vyrazily (já & Marcela) krátce po dvanácté odpoledne, cestou se přidaly holky, Dáša & FanMJJ. Do Berlína jsme přijeli kolem půl čtvrté ráno. Hned po příjezdu nám s orientací pomohl sympatický černoch, za což mu velmi děkujeme :) Konečně jsme v centru, sedíme v tramvaji/autobuse? směr Mikův hotel. Povídáme si a povídáme, když najednou Marcelka zařve: "Taddyyyyy, hotel Adlon!!!" :))) Wow, poprvé v životě jsem byla od Michaela vzdálená pár metrů. Před hotelem jsme takhle po ránu narazily na 4 fanynky, chvíli, delší chvíli jsme zjišťovaly co a jak, které že je to Mikovo okno. Samozřejmě se tahle po ránu neobjevil nikdo. Z rohového apartmánu na Mikově patře vylezl jen člověk s fotoaparátem, pořídil pár snímků, dodnes nevím, patřil-li k Michalovým lidem...v každém případě, nemělo cenu mrznout na místě, a proto jsme se vydaly najít náš hostel. Celou dobu se cestovalo metrem.

Chcete-li se v Berlínském metru pohybovat bez problémů, vezměte sebou Marcelu (BabyLove), která je v orientaci v (z mého pohledu) naprostém chaosu, výborná! :)) Okay, v metru jsme se tedy neztratily a bez problému se dostaly k hostelu Sunflower. Ubytování bylo fajn, příjemné místo. Pro vaší představu nás vyšlo na 20 Euro za noc včetně snídaně. Vybalily jsme nějaké věci a poté se rovnou vydaly zpět k Mikově hotelu. Bylo, eh, vážně nevím, mohlo být okolo deváté, desáté ráno? Následující běh událostí lehce shrnu, jelikož si nevybavuju detaily, kdy se co odehrálo. Stály jsme před hotelem, mrzly, zima celkem šílená. První rozehřátí přišlo, když se po našem skandování objevil v okně, Michaeeel Jackson! Poprvé v životě jsem člověka, kterého jsem fandou 10 let, poprvé jsem ho viděla na vlastní oči a pocity se popsat nedají. První okamžik, kdy jsem ho spatřila byl NAPROSTO ÚŽASNÝ! Celkem vtipné je, že si na tuhle novou skutečnost, Michael konečně live, zvyknete velmi rychle, alespoň v mém případě to tak bylo.

Po minutě jsem si připadala, jako bych ho vídávala léta. Michael byl nádherný, usmíval se, mával, ukazoval děti, očividně se bavil. Když jsme skandovali Michael rocks, Sony sucks, přidal se k nám, energicky gestikuloval paží do rytmu. Vůbec je Michael energie sama, stačí ho chvíli pozorovat. Tohoto dne se MJ společně s dětmi objevil na pár minut i v nedaleké Zoo, což naše skupinka netušila. Fanoušci, kteří info o jeho záměru navštívit toto místo měli, se dostali i dovnitř. Nevím, zda-li všichni, ale pár šťastlivcům se to podařilo, takže berlínskou zvěř obdivovali společně s králem popu :)) I když tak po pravdě řečeno, tuším, že zvířata byla to poslední, co je onoho dne v Zoo zajímalo :P Z vyprávění fandů jsem se dozvěděla, že se Michael moooc bavil, napodoboval orangutána, dokonce ho provokoval a měl z toho šílenou legraci.

Na balkóně jsme zahlédli Michaela několikrát. Ve čtvrtek, před odjezdem do hotelu Estrel, kde se konalo předávání Bambi awards, vykoukl Michael celý v prostěradle :))) Předpokládám, že byl zrovna v polovině líčení a neměl zájem, aby některý z paparazzi, kterých se kolem hotelu motalo celou dobu spousta, pořídil snímek jeho odlíčené tváře.  Ten den dopoledne jsme si v novinách přečetli, že by Mike mohl zamířit na cca hodinu vzdálený zámek, a proto jsme se na ono místo vydali. Ne všichni, FanMJJ se rozhodla pro vyčkávání před hotelem, o nic nepřišla. Michael na zámek nedorazil. Naše skupinka si před zámečkem popovídala s reportéry RTL, kteří nám však (jak se později ukázalo) spíše uškodili. Dle jejich zdrojů se měl Michael objevit na Bambi awards až kolem desáté večer, jelikož jeho výstup přišel právě až nakonec. Před hotelem po našem návratu ze zámku však fandy obcházela dívka tvrdící, že si Michael přeje, abychom ho přijeli podpořit už v sedm. Teď si vyberte...my si vybrali možnost číslo jedna, přijet později, chyba. Když jsme se před Estrel dostali, Michael se už promenádoval před vstupem do hotelu, rozdával autografy, podával si s fandy ruku. Zahlédla jsem ho z ulice na dvě sekundy, zatímco lidé, kteří následovali pokynů slečny o které jsem se zmínila, ho viděli ze vzdálenosti několika metrů. Vážně potěší. Přiznávám, tahle situace nás celkem zdeptala. Mike zmizel v prostorách Estrelu a my se vydali zpět před hotel Adlon, opět čekat, tentokrát u vchodu zadního.

Dočkali jsme se po hodinách opětovného mrznutí. Lépe řečeno dočkali jsme se černé dodávky s temnými skly přes které nešlo vidět vůbec nic. Dodávka měla velký problém s pohybem, jelikož ji logicky zasypala masa fandů. Některým se nakonec přeci jen podařilo prorazit dovnitř garáže a vidět Mika vystupovat z auta. Po této akci jsme se rychle přesunuli ke vchodu přednímu, postavili se pod okna a opět skandovali. Brzy na to se na balkóně objevil Michael. Vypadal FANTASTICKY, štastně, sexyyyyy, na balkóně zůstal dlooouho. Přinesl nám ukázat Bambi cenu, rozhlížel se, z davu si vybíral bannery. Na balkón na sekundu vyšla i Karen Faye, Mikova maskérka & jistá černá slečna, hádám chůva Mikových dětí.

Prvotní zprávy říkaly, že se měl Michael objevit i na párty pořádané den předtím. Nikdo si nebyl jistý, naše naděje vzrostly, když nám kdosi, nějaká starší dáma před hotelem (netuším, kdo to byl) řekla: "Ano, Michael přijde". Fandové se téměř okamžitě vydali do Metropolu, na místo, kde se ona akce konala. Při vstupu nám zabavily foťáky, což taky mohlo vést k úvahám, jasně, Mike snad nakonec přeci jen přítomen bude, ale musím přiznat, nevěřila jsem tomu. Celá budova Metropolu a interiér se mi zdál moc, nevím, malý, nevhodný, jak to popsat...prostě jsem si neuměla představit, že by se Michael objevil na pódiu, nedovedla jsem si představit, že by v podobném prostředí dokázali bodyguardi zajistit jeho bezpečí, nicméně mě všichni přesvědčovali o opaku a odvolávali se na MJNI párty v Londýně. Takže jsme přeci jen zůstali a čekali. Na parketě se objevilo hned několik MJ dvojníků a předvedli svá čísla. Nejvíc na mě zapůsobil jeden mladý kluk, šlo mu to ze všech nejlépe. Poté se tancovalo a tancovalo na Mikovu hudbu. Ke konci se najednou k pódiu navalila spousta lidí. Každý vážně doufal, že se Michael ukáže, ale bohužel. DJ nás napínal a napínal až pronesl něco německy, nerozuměla jsem ani slovo, ale z výrazu ostatních se dalo snadno usoudit, že Mike nebude. Organizátora této akce bych zabila. Nevěřím, že nevěděl, že se Jackson nedostaví. Šikovně z nás vyždímal peníze, lístek stál 5 Euro (150 Kč). Bohužel FanMJJ přišla nejen o těchto 5 Euro, ale k tomu o dalších 100 + tisíc českých. Přišla o peněženku. Ztratila ji, někdo ji okradl? To už teď asi nezjistíme.

Pátek, den našeho odjezdu, původně i den odjezdu Michaela, ale hned po ránu jsme se dozvěděli, že odlétá až v sobotu. Celý den celkem o ničem. Od desíti rána jsme střídavě stáli před hotelem a seděli v kavárně přímo naproti (výborný nápad ji postavit na tomto místě! :)). Michael se v okně objevil až ke konci večera, zamával, po chvíli zmizel. Přibližně půl hodiny nato vyšel ven jeden z Michalových lidí a to bodyguard/manažer? Mike, který nám sdělil, že by bylo fajn, kdybychom se utišili, protože Michael odlétá brzy ráno. Osobní strážci vybrali z davu nějaké dárky pro MJ & vybrali i fans, kteří se s Michaelem sešli nahoře v hotelu. Zmíním se jen o jednom fanouškovi, kterého okamžitě obklopil dav poté co z hotelu vyšel. Nevím odkud je, jak se jmenoval, ale přehlédnout ho nešlo. Sympatický pohledný mladík, možná jsem cvok, ale lehce mi Michaela připomínal...získal Michaelův autograf, objal se s ním, popovídal si, podle všeho to nebylo poprvé, přála jsem mu to, jemu ano...po této akci jsme se vrátili do hostelu, ještě chvíli poseděli, přemýšleli, povídali si a odjeli zpět do ČR.

Konečně nějaké maličkosti. Na fanoušky se neustále obraceli reportéři všech možných TV kanálu s opravdu "inteligentními" dotazy, především jeden byl velmi oblíbený: "Co si myslíte o tom, že Michael málem vyhodil z okna své dítě." Ve stejném hotelu jako Michael, hotelu Adlon byl ubytován i novodobý James Bond = Pierce Brosnan. Jednou ráno se objevil s partou dalších lidí přímo v zasklených prostorách hotelové jídelny - bez problémů jste si jej mohli prohlédnout přímo z ulice. Piercovi jsem věnovala minutku, vyfotila si ho a dále se věnovala skandování Michael, Michael, jako ostatně většina přítomných :P

Závěrem bych se ráda zmínila o fanoušcích, které jsme poznali. Fandové se zde našli z různých koutů zemí, jediní, kterými jsem byla zklamána bohužel pocházeli z našeho rodného kraje. Právě i oni byli mezi těmi, kteří se dostali až k Mikovi do pokoje. ALE, původně tahle část reportáže vypadala jinak, rozhodla jsem se ji změnit poté, co jsem si dnes přečetla příspěvky na diskuzi a uvědomila si, že nemůžu soudit nikoho, když nemám objektivní informace. Vše co mám jsou zprostředkované názory, žádnou osobní zkušenost a to je k odsouzení člověk málo.

A pokud někomu z vás leží v hlavě stejná otázka, kterou mi dnes položila jistá osoba...Ano, když si vše přeberu, stálo mi za to jet do Německa, rozhodně! :)
 

Autor FanMJJ

Tento článek jsem napsala téměř bezprostředně po návratu z Berlína. Plna dojmů s třesoucí se rukou… v hlavě takový zmatek a takových myšlenek, že i přesto, že se specializuji na psaní povídek a velkolepých filmových příběhů, na mém slohu bylo mé rozrušení vidět. Nechala jsem všechno tak, jak jsem to napsala poprvé se všemi těmi emocemi…

Berlín – noc poté, co jsem se vrátila zpět do Prahy
Tak jsem konečně doma v Praze, vyspaná, najezená, v teple. A teď, babo raď, kde začít? Berlín byl super. Totiž Berlín ani ne, spíš jeden určitý člověk. Michael! Bože, on je tak úžasný! Na své cestě za ním jsem si ujasnila spoustu věcí a ... jednoduše ANO, STÁLO TO ZA TO! Často jsme s Babylove, Sirrael a Dášou přemýšlely právě nad tím, jestli vůbec mělo cenu jet, ale teď, když si těch pár dní tak pro sebe rekapituluji, zjišťuji, že to byl opravdu zážitek nad zážitky! Michael je opravdu okouzlující člověk. Dokonalý. Krásný. Milý. Funny! A té energie! Pokaždé, když se řvalo „Sony sucks!“ a on zrovna vylezl z okna, prorážel svou pěstí ledový berlínský vzduch a Vy jste věděli, že stát tam, Michael by Vám napálil takovou, že byste upadli do bezvědomí. Jak je to jen silný muž! Opravdu! Nevypadá na to, každý si myslí, že je to nějaký chudáček podvyživený, sušinka, ale když ho vidíte na vlastní oči, Váš pohled na něj nabere úplně jiných rozměrů. Skrývá v sobě tolik síly, že si to ani nedokážeme představit. A přitom je tak něžný a křehký človíček! A ty oči! Absolutně miluju jeho oči. Jsou větší, než jsem si myslela. Stejně tak ruce. Michael má snad ty největší ruce, které jsem kdy viděla! A moc se mi líbí jeho úsměv. V Berlíně se pořád usmíval. Měl velmi dobrou náladu po celou dobu svého pobytu. Nikdy jsem neviděla člověka smát se doslova a do písmene „od ucha k uchu“. Ten úsměv mu nikde nekončil, to bylo fantastické! A s jakou ladností a něžností nám posílal z hotelu Adlon své polibky! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem měla to štěstí ho znovu vidět na vlastní oči.

Teď momentálně ho znovu úplně vidím před sebou, pár metrů ode mě a jednoduše nevím, co říct, jsem absolutely speechless... Slova nedokáží vyjádřit jeho podstatu. Je to muž tak ušlechtilý, moudrý a nádherný dohromady, že prostě... nejde to. I‘m speechless... miluji ho. Okouzlil mě jako nikdo. Má tak neuvěřitelně silné charisma! Víte, čekali jsme na něj před hotelem v zimě celé hodiny, byli jsme úplně promrzlí, ale stačilo, aby se pohnula záclona nebo rozsvítilo světlo v jeho pokoji a já byla opět úplně... hot. V mžiku jsem rozmrzla, jako by mávnul kouzelným proutkem... Tolik ho miluji... Udělal na mě ohromný dojem. Vždycky jsem ho zbožňovala, ale teď k němu cítím něco zcela different. A myslím si, že tehle feel je mnohem krásnější než to, co jsem k němu cítila kdykoliv předtím. Musím se sama sobě smát, když jsem ještě nedávno prohlašovala, že je tak sexy a že s ním chci hupnout do peřin. Víte, v Berlíně mě tohle vůbec nenapadlo. A nemám takové myšlenky ani teď a po pravdě si nemyslím, že se mi někdy vrátí. Když na něj myslím teď, cítím jen ohromnou úctu... Jednoduše, on si mou úctu zaslouží. Žádný jiný cit než uctivá jednoduchá láska. Láska k člověku, ne ke zpěvákovi, superhvězdě nebo králi popu. Všechno to, čím Michael pro svět je, teď ustoupilo do pozadí. Vnímám ho konečně jako člověka. Toho nejúžasnějšího člověka na světě. Je krásné uvědomit si, že Michael Jackson není jen jméno, ale skutečná bytost z masa a kostí. To je snad ten nejkrásnější pocit, který jsem si z Berlína odnesla. Ten nejkrásnější, který jsem si odnést mohla... Mé myšlenky se opět vrátily k hotelu Adlon. Na tu atmosféru před ním. Nikde jinde nemám šanci něco takového zažít. Vůbec mi nevadilo, že tam x hodin stojím bez jídla, pití a spokojeně mrznu. Věděla jsem, že pár metrů ode mě je Michael. Jako bych cítila dotek anděla, když jsem tak vzhlížela do 3. patra k oknům svého celoživotního idola. Bylo mi dobře, byla jsem naprosto klidná. Mé srdce mě hřálo zevnitř a já se cítila opravdu nádherně. A když vykoukl ven... to už se ani popsat nedá. Tak čistou radost z tak prostého činu jsem zažívala poprvé v životě. A ne, nebyla jsem histerická! Neplakala jsem a nervala si vlasy. Jediné, co mi vždycky prolítlo hlavou bylo vděčné: „Thank you...“. Žádné: „Óóóh I love youuuu.....“ a křik. Ne. Jen „Thank you...“. Tahle věta mi připadala nejvhodnější za všech.

Po této větě mi nekontrolovatelně začaly téct slzy po tvářích a já musela přestat psát. Ty emoce byly příliš silné. Stála jsem před hotelem Adlon, sledovala Michaela posílajícího nám dolů polibky ze svého pokoje a ruka se mi roztřásla natolik, že nebylo možné psát dál. Podrobnou reportáž jsem byla schopná napsat až po několika dnech. Děkuji Ti, Michaele...

Osnova encyklopedie

Zajímavosti

Co je to ATV katalog?
Michael byl vlastníkem části ATV katalogu, vlastní tedy většinu písní kapely Beatles. Také písně Elvise Presleyho a své písně. ATV katalog je největší katalog práv na hudbu na světě a kdykoliv se někde zahrajou písně z tohoto katalogu, peníze jsou Michaelovi nebo Sony. Michael ho v 80. letech zakoupil za nějakých $47.5 miliónů dolarů a v dnešní době má cenu mnoha stovek miliónů. V 90. letech sloučil Michael ATV katalog se společností Sony, které prodal 50% za 110 miliónů. Sám nyní část katalogu ještě vlastní.

Kdo jsou Craig Fleming a Michael Fleming, kterým Michael věnoval píseň "Childhood"?
Craig Alan Fleming byl 22měsíční dítě, kterého jeho matka v roce 1995 zavraždila. Hodila ho společně s 3letým bratrem Michael Robert Jr. do moře v LA na Long Beach. Michael přežil, ale Craig se utopil. Michael se zúčastnil jeho pohřbu a dotoval nově založené charitativní středisko na jeho památku.

Co možná nevíte:
Herec z filmu Sám doma, Macaulay Culkin, je kmotr Michaelova prvního dítěte, Prince.

Co možná nevíte:
Ve scéně s helikoptérou v klipu Who is it neučinkuje Michael, ale jeho dvojník, protože Michael neměl čas ji natočit - přesto je to natáčeno v Neverlandu na přistávací ploše

Co možná nevíte:
Na svatbě Elizabeth Taylor v Neverladu Michael osobně vykázal paparazziho, který skočil padákem přímo doprostřed fontánky v Neverlandu.

© 2011 Michaeljacksonweb.cz, Michaeljacksonweb.sk
všechna práva vyhrazena | Redakce webu
Kopírování textu z tohoto webu je bez souhlasu autora vysloveně zakázáno.

Naše projekty: encyklopedie Simpsonovi | Kyanid a Štěstí | Trololol.cz Meme komiksy | seriál The Simpsons | seriál Simpsonovi | Jacksonpedie.cz | Jacksonpedia.sk | Kingofpop.cz | Kingofpop.sk
Obrázkové vtipy a meme komiksy na Trololol.cz
Naprogramoval: Pavel Hodoval, návrh a design webu: David Marák
Doporučujeme: Magaziny.cz

Michael Jackson web - největší komunitní web o Michaelovi Jacksonovi v ČR a na Slovensku. Novinky, Fotky, informace v encyklopedii, k tomu texty písní a mnoho dalšího!